Pěstování vanilky
Vzhledem k tomu, že původní druh vanilovník plocholistý (vanilla planifolia) byl endemický v jihovýchodním Mexiku a byl vázán na opylování včelami rodu Melipona, žijícími pouze v této oblasti, a některými druhy kolibříků, bylo pěstování vanilky mimo Mexiko skutečnou výzvou. Protože se nepodařilo zajistit opylování jinými způsoby ani přemístit její přirozené opylovače, bylo až do poloviny 19. století výhradním producentem Mexiko a až do jeho osamostatnění měli tedy Španělé na vanilku celosvětový monopol.
Vzhledem ke španělskému monopolu na vanilku, se opakovaně prováděly pokusy o rozšíření vanilky do jiných kolonií, zejména francouzských na ostrovech v Indickém oceánu. V roce 1841 dvanáctiletý otrok Edmond Albins na ostrově Réunion, který v té době byl francouzskou kolonií, objevil dodnes používaný jednoduchý způsob umělého opylování spočívající v odsunutí přepážky oddělující tyčinku s pylem od blizny dlouhou jehlou, např. štěpinou bambusu, jednou rukou a stisknutím květu druhou rukou tak, aby se tyčinka přitiskla na bliznu. Tím dojde k žádanému přenosu pylu.
Teprve objev metody umělého opylování, umožňujícího tvorbu plodů vanilovníku, dovolilo rozšířit jeho zemědělské pěstování i do jiných kolonií. Jednalo se především o francouzské kolonie (Madagaskar, Réunion a Komory v Indickém oceánu, Francouzská Polynésie, především ostrov Tahiti v Tichém oceánu a Guadelupe v Malých Antilách), ale též britské kolonie (Ceylon, Bahamy, Zanzibar a Seychely) a holandské kolonie (nynější Indonésie, především ostrov Jáva) či o země západní části rovníkové Afriky .
I když se jako koření dají použít tobolky divokých vanilovníků, jsou plody pěstovaných kultivarů mnohem kvalitnější a aromatičtější. Rostliny se pěstují na plantážích, kde buď ovíjejí jiné stromy, nebo umělé podpěry (tyče). Často bývají tyto vanilkové plantáže kombinovány s pěstováním cukrové třtiny. Rostliny se na plantážích rozmnožují řízkováním, neboť pro klíčení semen potřebují - jako většina orchidejí - specifickou symbiotickou houbu.
Aby obsluhující zemědělští dělníci dosáhli na květy ze země, jsou rostliny na plantážích zakrucovány a skládány tak, aby jejich výška nepřesahovala dva metry. Rostliny začínají plodit v třetím roce, nejvyšší plodnosti dosahují mezi pátým až osmým rokem (až půl stovky plodů z rostliny) a obvykle po dvanácti letech, kdy se jejich produktivita se začne snižovat, se nahrazují novými sazenicemi.
Po opylení květu dozrává semeník v plod (tobolku) přibližně za tři čtvrtě roku. Tobolky se však trhají dříve, po jejich zežloutnutí, přibližně 6 až 7 měsíců po odkvětu, neboť u plně dozrálých tobolek dochází k jejich pukání, aromatický tmavohnědý obsah se semeny vytéká ven a plod ztrácí většinu aroma. Po sklizni se zpracovávají jedním ze dvou rozdílných způsobů, charakteristických pro jednotlivé pěstitelské oblasti.
Celý proces pěstování a zpracování vanilky je velmi náročný na lidskou práci, proto je přírodní vanilka drahá. Její cena však silně kolísá, v závislosti zejména na úrodě, která bývá ovlivňována přírodními pohromami, především tropickými bouřemi.