Spice wars - hřebíček vrací úder
Hřebíček, muškátový oříšek a muškátový květ se původně vyskytovaly pouze na několika malých ostrovech (Moluky) uprostřed rozsáhlého indonéského souostroví.
Před objevením původu koření Evropany v 16. století byly hřebíček, muškátový oříšek a muškátový květ do Evropy dováženy především přes arabské a indické obchodníky. Tyto koření byly přepravovány z Moluk do Indie a přes Malajský poloostrov, odkud je přebírali arabské a perské obchodní lodě. Arabští obchodníci poté koření převáželi přes Rudé moře do Alexandrie nebo přes Perský záliv do levantských přístavů, odkud benátští obchodníci koření přepravovali do Evropy.
Arabští obchodníci dlouhá staletí udržovali polohu Ostrovních ostrovů, odkud koření pocházelo, v tajnosti před Evropany, což umožňovalo udržovat vysoké ceny těchto vzácných komodit. Evropané věděli, že koření přichází z východu, ale přesné zdroje byly obestřeny tajemstvím až do doby, kdy Portugalsko objevilo přímou námořní cestu do Indie a dále do jihovýchodní Asie na počátku 16. století.
Po Vasco da Gamově objevení námořní cesty do Indie v roce 1498 Portugalsko zahájilo vojenské kampaně, aby monopolizovalo obchod s kořením z Asie. To zahrnovalo bitvy a obležení proti arabským a indickým obchodníkům v místech jako je Hormuz, Goa a Malakka. Monopol na obchod s kořením, který Portugalsko získalo, spolu s nebezpečnou námořní přepravou, a lokálnímu soupeření, to vše vedl k omezení nabídky koření na evropském trhu a růstu jeho cen. "Portugalci vybudovali rozsáhlé námořní obchodní impérium sahající od Brazílie na západě až po Bandské souostroví, Ambon a Moluky, tedy bájemi opředené „ostrovy koření“, a Japonsko na východě a zahrnující osady na čtyřech kontinentech". Přetěžování lodí, špatná koordinace a další problémy, to vše vedlo k tomu, že koncem 16. století "objem koření dodávaný do Evropy tentokrát již bez jakýchkoliv pochybností poklesl. Oproti první třetině 16. století poklesly roční dodávky z asi 2350 až 2900 tun na asi 1470 až 1760 tun koncem 16. věku. Pepře, který po celé 16. století představoval hlavní portugalskou asijskou exportní komoditu, se v 90. letech 16. století kolem mysu Dobré naděje transportovalo do Lisabonu již nikoliv okolo 1175 až 1760 tun, ale pouze zhruba 500 až 590 tun ročně...Dokud byli Portugalci schopni zajistit takové dodávky pepře a dalšího koření, aby uspokojili evropskou poptávku, neměli Nizozemci důvod vydávat se sami na vlastní pěst do Indie. Plavba byla navíc spojena s celou řadou nebezpečí a trvala velmi dlouho. V neposlední řadě bylo třeba zajistit výstroj lodí, což rozhodně nebyla levná záležitost. Proto po dobu, po kterou to pro ně bylo výhodné, Nizozemci tyto problémy rádi přenechávali Portugalcům. Jakmile se to změnilo, museli okamžitě jednat."
"Kolem roku 1600 propukly mezi Portugalskem a Nizozemím neshody, jež vyústily ve válku, kterou britský historik C. R. Boxer označil za „první skutečně světový konflikt v historii“.
Nizozemci založili Východoindickou společnost a začali vytlačovat Portugalce z Moluk a získávat tamější koření do své moci. Brzy do hry vstoupili také Angličané - ti zase založili Britskou Východoindickou společnost a expandovali v Indii. Postupně se jim podařilo Španělsko a Portugalsko z obchodu s kořením vytlačit a o dominantní pozici se přetahovali s Nizozemím.
Války o koření tak nakonec vyústily v přesun monopolu na obchod s kořením z Portugalska a Španělska na Nizozemí a Anglii. Ty pak dominovaly v obchodu s kořením až do 19. století. Války měly velký dopad na rozvoj koloniální expanze evropských velmocí a na vzestup Nizozemska a Anglie jako koloniálních říší. Ukázaly také strategický význam ovládání námořních tras mezi Evropou a Asií.
Zdroj: (PDF) Soupeření Portugalců a Nizozemců o monopol v obchodu s kořením (1601-1669) (researchgate.net)